NÁŠ PŘÍBĚH
CESTY K SOBĚSTAČNOSTI
Máme vlastní dům s pozemky na samotě u lesa nedaleko krásného potoka v Šumavském podhůří. Tvoříme černorybízovou farmu, permakulturní zahrádku a rodový statek. Zdokonalujeme se v dovednostech soběstačnosti. Milujeme ten pocit, když si můžeme tvořit vlastní jídlo s naší láskyplnou energií, kterou vkládáme do všeho, co děláme. Vyrábíme si produkty z vypěstovaných i divokých bylinek, sýry a mléčné, pečeme si vlastní chléb a vše, co lze vytvořit doma, tvoříme s láskou doma. Našim cílem je být co nejvíce soběstační a právě do této cesty směřujeme naši plnou pozornost, mysl, srdce i duši.
Ne vždy se nám ale dařilo touto cestou jít.
Před lety jsme koupili náš první statek s mnoha hektary. Chovali jsme slepice, ovečky a další zvířectvo. Snažili jsme se zakládat zahrádku, ale nějak to drhlo. Neměli jsme přístup k moudrosti, ani k informacím od našich předků o tom, jak se to prapůvodně vše dělalo v pohodě a lehkosti. My jsme totiž bytostně přesvědčeni o tom, že život je jednoduchý a pokud ne, můžeme se k této lehkosti a lásce navrátit.
V té době jsme navíc prožívali obrovský úspěch v podnikání a vydělávali jsme spoustu peněz. Peníze nám ale vzaly vítr z plachet, protože jsme se do vydělávání absolutně ponořili a veškeré nadšení z cesty k soběstačnosti bylo pryč. Znělo nám v hlavě „proč se tady snažit, když to dře a peněz máme víc než dost“. To jsme ještě nevěděli, co všechno nás čeká.
Po dvou letech snažení na statku jsme usoudili, že statek prodáme a zkusíme žít jiný život. Říkali jsme si, že budeme cestovat a žít v luxusu moderní doby. Tak se i stalo. Tento statek byl naší vstupenkou k ještě větší hojnosti. Do dnes jsme ohromeni, co nám vše přinesl (v penězích i zkušenostech) a jsme za to velmi vděční.
Jenže po prodeji statku a vyhoření v mém bývalém podnikání to s námi začalo jít z kopce. Bylo to, jako by se tříštily naše duše. Přišel hnusný pocit zmaru, ztráta smyslu existence, vyhoření, lítost, vystřízlivění. Peníze na účtu nám odnesly naplnění v srdci. Tehdy jsme si to uvědomili. My jsme potřebovali dozrát a uvědomit si, co je našim posláním a kde je hloubka a smysl našeho života.
Dávalo to smysl, přijali jsme své chyby, postavili jsme se tomu všemu čelem, získali větší pokoru a vyrazili na cestu znovu, vědoměji. Hledání vhodného prostoru začalo nanovo. Hledali jsme až do té doby, než přišel náš nynější prostor. Mezitím, co jsme hledali, jsme procházeli šílenými uvědoměními, sebepoznáním, zkouškami ve vztahu a mnoho dalšího. Vše, co jsme v té době prožívali, nás formovalo do aktuální podoby.
Našli jsme prostor, který jsme si okamžitě zamilovali.
Začali jsme se více učit a prohlubovat naše soběstačné dovednosti a najednou šlo všechno hladce. Támhle sýr, máslo a tinktura, tuhle bylinka, támhle semínka do zahrádky a už to jede. Vše jsme najednou dokázali tvořit s láskou, lehkostí a v radosti. Přesně tak, jak jsme to chtěli i na prvním statku. Mohlo za tím být snad správné načasování? Naše připravenost a potřeba dozrát? Nebo uvědomění si hloubky prožívání „obyčejného“ okamžiku a probuzení do lásky a skutečného života? Potřebovali jsme si snad projít určitými fázemi, abychom se zocelili pro tento náš životní úkol?
Zde by se dalo uplatnit rčení „až teprve, když o to přijdeš, zjistíš, jak moc ti to chybí“.
Víte… my cítíme, že v dnešní společnosti tak, jak je nastavená, žít nechceme. Nedělá nám dobře rychlý způsob života, hon za penězi, dokazování si čehosi. Život totiž letí a my si můžeme vybrat, jak ho prožijeme. My jsme si vybrali klid, hloubku, radost, lásku a děláme v životě to, co nám dává smysl. Žijeme pomalu, připravujeme půdu pro další generace a zachováváme tradiční učení našich předků. Vracíme se k jednoduchosti a soběstačnosti. Zbavujeme se závislosti na konzumním způsobu života.
Vše bylo, jak mělo být, a my si vážíme každičké zkušenosti, protože nás dovedla tam, kde jsme. Rádi inspirujeme a učíme další z vás, kteří po tomto životě toužíte také. 🙂